Sportovní areál byl vystaven v lesním prostoru v místě lomu kamene, kde se naposledy těžilo v 50
letech minulého století. Místní sportovci zde prvně zlikvidovaly v lomových jamách černou skládku.
Za likvidaci skládky získali sportovci příslib od zastupitelstva obce, že pokud zde vybudují sportoviště,
bude jim předán prostor k užívání bez nájmu z obecního pozemku.
Práce na hřištích v areálu započala na jaře 1998. A již na podzim téhož roku byl sehrán první
nohejbalový turnaj. Postupně bylo terasovitě upraveno hřiště na malou kopanou a na další terase
víceúčelová zpevněná plocha. Ke sportovišti postupně přibylo zázemí areálu.
Areál je veřejně přístupný bez poplatků pro obyvatele obce a členy sportovního klubu. Pro třetí osoby
jsou prostory v areálu využívány za úhradu. Pro areál je zpracován Provozní řád. Sportovci využívají
herní plochy na základě Rozpisu hřišť a Ročního plánu akcí.

Článek v oblastních periodikách k pětadvaceti letům vzniku areálu.
Čas letí jak bláznivý a nechytím ho, ani vy (z textu E. Krečmara). Z jara v roce 1998 na
vyvýšeném pravém valu bývalého lomu padla otázka dědy Jirky Brůžka: „Co myslíš, nevešlo by se sem
hřiště“. Odpověď zazněla: „Při malém rozšíření dvě“. Ty slova zrodily velký sen a zároveň se vloudila
obava z realizace. Pod námi v nerovnoměrně vytěžené jámě byla černá skládka a pohled na ni byl
děsivý. Za ty roky, co se zde naposledy lámal kámen v padesátých letech, lidé zaplnily lom vším
nepotřebným. Kopice stavební suti, pneumatiky od kombajnu, traktoru a jiné pojízdné techniky, sudy
a obaly od olejů, barev a ředidel, zahradní kompost se tlejícími výpěstky ze zahrádek, větve z prořezu
a to vše prorostlé čtyřicetiletým stromovým a keřovím náletem.
Následující den bylo rozhodnuto. Ústní dohoda se zastupiteli obce byla jasná. Něco za něco.
Vy na obecním pozemku zlikvidujete skládku na své náklady a my sportovcům vyčištěný prostor
předáme do bezplatného užívání, podmíněného výstavbou sportovišť. V té době nebyla potřeba
právních dokumentů, ústní dohody byly ctěny, bez nadměrného papírování a komplikací. Fakt
výstavby hřiště byl příčinou v následujícím roce vzniku subjektu SK Hlincovka a doplnění
administrativních potřebností ohledně vznikajícího sportovního areálu.
První den zahájení prací při likvidaci náletu zněla jen jedna pila, druhý den již dvě. Přidal se ke
mně Jan Čipera a do 14 dní na snovém zbudování hřiště se činila téměř celá vesnice. Jako rozhodující
bonus k nadšení lidí pro výstavbu byla získána podpora sponzorů, jak materiálem, tak technikou. Lví
podíl měli na dovozu materiálu náklaďáky a zapůjčení mechanizace firmy: VHS spolumajitele
Jaroslava Petrů, ten nás zároveň směroval na další sponzory, LUMOS (majitel L. Dvořák), David servis
(majitel J. David), Demstav odstřelové a trhací práce (majitel Z. Růžička). Zejména ze strojového parku
sponzorů byly využity traktorbagr Case (řidič Karel Sonnberger), UNCčko (řidiči Michalové Bumba a
Prokeš), později při úpravách hřiště na malou kopanou, buldozer Liebherr (Pavel Blatský) a velký
vibrační válec Bomag, řízený Tomášem Chumlenem.
V jedné části budoucího antukového hřiště skála, nad vyměřenou rovinou goedetem Pavlem
Müllerem, byla natolik dobře rostlá a pevná, že byl nutný odstřel. Nutný byl z důvodu, že po několika
hodinovém pokusu zbíječkami (nejvíce Marcel Našinec) jsme na ni byli krátcí. Odklízení po odstřelu

bylo provedeno za pomoci nakladače UNHZ s řidičem Pavlem Filipů. A hlavně ručně. To vznikl zadní
taras a schody. Výstavba probíhala rychle ve velkém nasazení. Kdo měl čas, ten pomáhal. Optimismu
a pohodové náladě v průběhu budování přispělo donášené občerstvení Danou Havelkovou a také
jedna sobota při konzumaci opečeného pašíka. Závěrečná úprava povrchu pomocí mechanického
válce, drženého z kufru auta Zdenka Pflegera byla komická a zároveň balzámem na úsilí podílejících
se při výstavbě. Ke konečnému vzhledu přispěla výsadba stromků (např. Alenkou Zuntů). To již bylo
v době, kdy Vašek Brom položil mechanickou rukou stavební panely na zpevnění plochy pro diváky a
Honza Horák nad nimi sestrojil první střešní kryt pergoly a děda Brůžek zajistil ze společnosti Telecom
buňky bývalých oblastních ústředen. Výstavba areálu v nás vytvářela hrdost na to, co jsme dokázali a
stala se určitým symbolem. Přestože nebyl povrch hracích ploch perfektní, natěšení sportovců
zapříčinilo, že se na podzim již odehrál první turnaj nohejbalových trojic.
U příležitosti čtvrtstoletí je potřebné poděkovat všem, co přiložili ruku k dílu. Všem, kteří při
výstavbě drželi lopatu, hrábě či jiné nářadí, či se jinak podíleli. Pro ně a také pro ty co v současnosti
lesní sportoviště doceňují mám sdělení:„Zvonky štěstí já slyším zpívat v každém z nás“ (Z.Rytíř).
Jan Havelka